pán prstenů

Starý brach Tom Bombadil, to byl chlapík dobrý, boty míval žluťoučké, kabát jasně modrý, kalhoty měl kožené, pás zelený jak louku, bíle pero labutí nosil na klobouku. Žil nahoře pod kopcem na zelené stráni, odkud se tok Opletnice do údolí sklání. Bylo léto, když si Tom vyšel na lučiny, trhal květy blatouchů, honil šedé stíny, brundibárům bručavým chvilku pokoj nedal a pak celé hodiny nad hladinou sedal. Když mu mezi lekníny spadla dlouhá brada, připlavala Zlatěnka, vodní žínka mladá, zatahat ho za vousy. Tom se z břehu svalil, bublal, cákal, polykal, říční vodu kalil. "Hola, Tome Bombadile! Co to znamená?" řekla krásná Zlatěnka. "Ta voda zkalená plaší rybky šupinaté i písklata ptačí, děsí hnědé vodní myši a klobouk ti máčí." "Ty mi neseš zpátky klobouk? Vida, to je děvče!" povídá Tom. "Mně už se dnes do koupání nechce. Plav teď, malá vodní dámo, spinkat dolů do hlubin, pod kořeny vrb a olší, kde je chládek, klid a stín." Odplavala vodní žínka do domu své matky na dně tůně. Tom na břehu má už jiné hrátky. Usadil se na sluníčku na zkroucené kořeny, suší si své žluté botky a svůj klobouk zmáčený. Probudil se Dědek Vrbák, zpívat začal starý Vrb, pod haluzí rozkývanou spal Tom brzy jako dub, pak ho Vrbák do praskliny chytil - cvak - a sevřel kmen. Kabát, klobouk, bílé pero - Tom je v pasti polapen. "Hola, Tome Bombadile! Co tu děláš? Co tu chceš? Hlídáš mne, když piju vodu, uvnitř kmene špehuješ, lechtáš mě tím bílým perem, které za kloboukem máš, a jako když z mraku prší, stříkáš vodu na mou tvář." "Nech mě vyjít, starý Vrbe, ven na světlo denní, jsem tu celý polámaný, pohodlí tu není, tvé kořeny křivolaké tlačí do hlavy i zad. Napij se své říční vody a jak Zlatěnka - jdi spát!" Sotva uslyšel ta slova, hned ho Vrbák pustil ven, skřípal, reptal, mumlal a hned pevně zavřel dutý kmen, uvnitř ještě chvíli šeptal. Tom už ale kráčel dál, proti proudu Opletnice lesní roklí putoval, sedl si pod klenbu větví, co se k zemi naklání, a poslouchal ptačí cvrkot, hvízdání a pípání. Motýli se třepotali kolem jeho hlavy, potom ale letní slunce zakryl oblak tmavý. Tom se zvedl, spěchal dále. Chladný vítr začal vát, těžké kapky deště začly na hladinu dopadat, mokrou sprškou chladné vody vítr tvář mu pokropil, a tak si Tom našel díru, kde se pěkně v suchu skryl. Tu vylezl jezevec se sněhobílou skrání, který právě dole v díře kutal se svou paní i se spousto dcer a synů. Chytil Toma za kabát, zatáhl ho dolů pod zem, tam, kde měl svůj tajný hrad, a tam dole v temné díře mumlali mu do uší: "Hohó, Tome Bombadile! To se přece nesluší! Málem jsi nám zboural dveře. Teď tě chytil jezevec. Cestu zpátky najdeš stěží. Mám tě a spadla klec!" "Hola, starý jezevčoure! Dobře poslouchej můj hlas! Hned mi ukaž cestu zpátky! Já teď chci jít domů zas! Mezi plané růže se mnou pojď zadními vrátky, pak si utři z nosu hlínu, očisti si tlapky, zalez pod slaměnou duchnu a nezkoušej odmlouvat! Jako krásna Zlatěnka a jako starý Vrb - jdi spát!" Jezevci mu na to sborem: "Račte, prosím, odpustit.! V zahradě mu ukázali, kudy že má domů jít, a pak celí ustrašení utíkali o překot, dveře zamkli na petlici, zasypali každý vchod. Přešel déšť a bylo krásně. letní soumrak krajem šel, rozesmátý starý Tom se k svému domu navracel, zodemykal jeho dveře, okenice zotvíral. Tenký srpek bledé luny na východním nebi vzplál, hvězdný přísvit mihotavý ozařoval dům i dvůr a v kuchyni kolem lampy nastal tanec nočních můr. Nastala tma na podhůří. Tom rozsvítil svíci, tu za dveřmi zavrzaly schody skřípající: "Húhú, Tome Bombadile, hleď! Přicházím s nocí! Stojím tu za tvými dveřmi! Mám tě ve své moci! Zapomněls, že na vrcholech kopců stojí mohyly? Zapomněls mna Hrobní stvůry, co se do nich ukryly?